„Džiro“ 2018 aneb po „poprvé a stoprvé“, díl třetí záverečný aneb vyměkli jsme …

Večer přede dnem „P“ jako Poslední Projížďka Po Přespání, Po Probuzení, Před Polednem. Počasí Podle Předpovědi Problémové Ponejspíše, Polojasno, Prý Počne Pršet Po Poledni. Pěkně Pitomé. Promoknem, Předpokládáme. Poupravíme Plán Po Probuzení, Posnídáme, Pobalíme, Přestěhujeme, Pouklidíme, Poděkujeme, Popojedeme Pod Pohoří Přibližovadlem. Podle Počasí Pojedeme, Přehledem, Pohledem Po Počasí, Prodiskutujeme, Promyslíme, Provedeme Plán Projížďky, Případně Projedeme Proti Potom Po Pelotonu Profiků. Pobalíme, Pojedeme Pryč. Plánujeme Pohoštění, Pizzu Pozřeme Později. Pěkně Podle Pravidla Papat Pravou Pizzu Pokaždé Při Pobytu, Po Projížďce Po Poledni Případně Před Posledním Překročením Pohraničí Průsmykem. Paráda. Plán Pořešíme Přesně Po Probuzení. Petr Povídá: Promoknout Prostě Problém Přinese, Promoknou Přece Pouze Pitomci, Případně Peloton Placených Profiků. Pravda, povídam.

…

Původní plán byl projet druhou půlku etapy přes ne zrovna snadná stoupání do cíle, vrátit se kus zpátky již údolími, potkat se s pelotonem, a k autu se vrátit skrze 4km tunel, který jsme zkušebně projeli autem. Bohužel předpovědi byly negativní, všechny slibovaly déšť po poledni a v tom tunelu bysme taky zmokli, bylo v něm mokro. Nechali jsme teda definitivní rozhodnutí na ráno.
Ráno venku bylo mokro, ale nepršelo. Po snídani, mj. opět výborné, již venku bylo celkem dobré počasí, výhled pozitivní. Rychlé vystěhování, kontrola, rozloučení a přejeli jsme autem jen pod prudký kopec do vesničky na parkoviště u tratě etapy. Poskládali jsme kola a vyrazili jsme proti směru etapy na první kategorizované stoupání Passo Mauria a to i kvůli tomu, že jsme ze včerejška věděli, že je tam z té „naší“ strany komplet „voňafka“, takže na sjezd a rychlý návrt k autu ideální. Záměrně jsme jeli po „obchvatu“ skrze dva tunely (delší délky 890m), ale pro nás již nic nového. Trochu v tempu, sjezd a táhlý výjezd Petr hecoval, ale tim mě k vyššímu výkonu dlouhodobě nepřesvědčil. K odbočce pod stoupání jsme dorazili společně a už po pár desítkách metrů bylo jasné, že nahoru spolu nepojedeme. Po průjezdu vesničkou jsme byli varování policejní motorkou, což Petra zastavilo a naštvalo, že jsme tam zase pozdě, ale projelo proti nám jen pár „nějakých“ cyklistů a pokračovali jsme dále. Stoupání bylo poměrně přívětivé, takové jezdivé z cca 750m do cca 1.300m. V cca 1.000m výškových, když jsem dojížděl skupinku bajkerů mi to přišlo, že bych tam mohl dát velkou a tak jsem to zkusil a bez „španělského převodu“ jsem chvíli jel cca 23km/h, ale ta legrace mi zkončila poměrně rychle po předjetí skupinky, takže zas hezky malou a už jsem byl rád za rychlost pouze 13km/h, byť běžně se dalo jet kolem 20km/h. Později jsem ze záznamu zjistil, že v této pasáži bylo prudší stoupání. Silnice byla maximálně jen vlhká. Auta už jezdila jenom proti (z kopce), v našem směru již asi byla silnice uzavřena pod kopcem stojící hlídkou. Petra jsem potkal kousek, asi 300m před vrcholem, kdy se ke mě vracel, prý už byl trochu za vrcholem a čekal jen pár minut. Začali jsme spolu sjíždět v klidu dolů na druhou stranu, nakonec jsme dojeli až do městečka Forni di Sopra, tedy cca 900m.n.m., kam jsme dorazili přesně v okamžik, kdy tam z druhé strany dorazila karavana. Chvíli jsme okukovali dění, díky kterému tam kompletně „zašpuntovali“ hlavní silnici malou „taneční šou“. Za karavanou už stála nějaká týmová auta. Petrovi už se dál nechtělo a tak jsem jel níže již sám, proti jela nějaká holčina a když jsem dorazil ke značce stoupání 10%, tak už jsem se točil také. Od řidiče dodávky doprovázející karavanu jsem si za 10€ koupil „suvenýrový balíček“ čítající triko zvolené velikosti, čepici, sběratelský sešítek s pár samolepkami závodníků a překvapivě i píšťalku, vše v růžové barvě s logem Gira. Suvenýry jsem „uložil“ pod dres a vydal jsem s zpátky do kopce na Passo Mauria. Potkal jsem Petra a bitím v prsa jsem mu oznámil, že jsem si koupil něco hezkého. Prý jestli to není k jídlu, že ho to vůbec nezajímá. :o) Po chvíli si Petr jel zase svoje tempo a když jsem dojel tu holčinu, tak jsem ji trochu popostrčil, přičemž ona poděkovala a protože nebyla ošklivá, tak jsem si s ní začal povídat. Prý z Rakouska, projíždí etapy, taky trochu závodí, jeli jsme hezké tempo na povídání, když říkala, že už si zvolní, na čež jsem jí odvětil, že když může mluvit, tak je to v pohodě a povzbudil jsem ji, takže jsme pokračovali dál v tempíčku, svolila abych si mohl udělat její „obrázky na památku“, ale spurt na GPM odmítla. :o) Pokračovala dál dolů po trati.
Petr si již vyhlédl místo kousek před GPM, kde zatím moc lidí nebylo a hned už začal plánovat, že tam musí být sám, aby si ho Štyby všiml. Počasí bylo takové na hraně, občas sluníčko, občas deštík, teda pršet přestávalo v době, kdy se Petr šel někam schovat. Když jsem jej upozornil, že jsem u vrcholu „zavětřil“ nějakou „klobásu“, tak mě vyslal na průzkum, že za 5€ ji bude chtít. Nakonec tam nepřipravovali klobásy ale jejich „Panini“, což bylo něco jako hamburger z mletého masa připraveného na grilu. Za 4€, takže jsem objednal hned i pro sebe. Čekaní ve frontě bylo nekonečné, ale času bylo zatím dost. Dovezl jsem dobrůtku k Petrovi, kde už měl společnost v podobě nějakého čecha od Krumlova, který jezdil na bajcích na dlouhé vyjížďky a s Petrem diskutovali trénování. Tak se potkali dva, co jezdí dlouhý tréninky, ale Petr to překvapivě správně hodnotil jako, že to je špatně.
To už se blížila půldruhá hodina a začalo projíždět více doprovodných aut, nepochybná předzvěst blížících se závodníků. A také, že ano, v 13:37 už tam byli první 4 uprchlíci následovaní s cca 20s odstupem táhlým hadem pelotonu v jehož poslední třetině byl „zabudovaný“ Štyby. Fandili jsem a Petr byl zas rozčilen, že si ho Štyby nevšiml. :o) V koloně doprovodných týmových aut byli nějací odpadlíci či domestici a když to vše projelo, už jsme se balili a hned jsem chtěl jet, ale Petr se nějak k odjezdu neměl a možná dobře, protože ještě projíždělo grupetto a tepre za nim „zameták“ a za nim spousta doprovodných netýmových aut.
To už jsem ale s čekáním nevydržel a protože jsem chtěl jet dolu ještě po uzavřené silnici, tak jsem nechal Petra napospas a vyrazil jsem kousek nahoru, kde se to trochu zaštosovalo, ale sjezd už byl volný. Dolu jsem teda sjížděl mezi kolonou aut, ale silnice byla trochu mokrá a měl jsem obavy, že řidiči nejsou úplní profici, tak jsem si nechával delší odstup. V táhlejších rovnějších pasážích mi mírně odjížděli, ale ve vračečkách mě zase brzdili. Nebylo to úplně ono. Ale poměrně prima. Celý sjezd, který čítal i jeden brdek nahoru a pár set metrů mezirovinku, kde jsem i tak jel skoro 50km/h jsem nakonec absolvoval s průměrnou rychlostí kolem 50km/h, bohužel dle záznamů ze „Šťávy“ tam dolů jeli profici průměrkou 60km/h(!), hmmm tak někdy jindy. Počkal jsem dole na Petra a jeli jsme zpátky, tentokráte po trase skrze vesničky přes „brdky“ kolem fandících lidí až k autu. Bohužel cestou jsem již neviděl žádnou růžovou cedulku se šipkou, na kerou jsem měl v kapsičce připravené „štipky“. Tak jsme „ukořistili“ alespoň nějaké ty růžové mašle, balónky s logem už také nebyly, všechny obyčejné.
Poskládali jsme kola do auta a šli jsme do centra, zkusit najít pizzerii, bohužel kolem 15:15, tedy v době siesty. Takže nakonec jsme vyzkoušeli zm…. ehhh místní sladké chladivé osvěžení, moc dobré. S tím, že zkusíme „dát“ pizzu někde po cestě. Odjezd skrze Cortinu, kde nějaký blázen jel proti nám v jednosměrce v protisměru, naštěstí v přehledné zatáčce pod viaduktem, vičinil mu ten za námi. Cesta mezi Cortinou a Toblachem je naprosto příšerná, samá díra, úseků s kvalitním povrchem je tam pomálu. Při cestě k dálnici se nám bohužel nepodařilo zastavit u otevřené restaurace nebo pizzerie, ale protože jsem omylem odbočil na starou silnici podél dálnice, tak jsme ještě měli možnost nějakou pizzerku „trefit“. Motorkářská restaurace pizzu nenabízela, ale opodál již jsme na pěknou, novou, moderní pizzerii narazli před vesničkou Mauls. A počkat si 10 minut na zahájení přípravy pizzy již pro nás nebyl problém. Petr zas zaperlil: nějakým způsobem při výběru místa venku zjistil, že obsluhující číšník je polák, to víš, poláci prý jsou všude. Venku bych nevydržel zimou a tak jsme se přestěhovali dovnitř. Objednali jsme nakonec pizzy tři, jednu obyč salámovou napůl. Pochutnali jsme si a při placení jsem říkal číšníkovi, že se teda budem bavit česky a on na mě divně koukal, nechápal a tak jsem opět „přepnul“ na němčinu a pochopil jsem jak je to s tím „polákem“ – prý se narodil v Itálii, ale mají „jahodárnu“ a tam jim jezdí pracovat poláci a díky tomu on pochytil nějaká ta polská slovíčka.
Odjezd směr Brenner, když se mi zdálo, že bysme přece jen mohli na dálnici ještě najet a taky že ano, ale zajímavým způsobem: Přijeli jsme k mýtnici, tam jsme vyzvedli lístek, otočili jsme se o 180° a po ujetých 300m jsme platili u další mýtnice 1,30€. :o) Samozřejmě nejspíše za zbývající odhadem 15km úsek k italsko rakouské hranici. Na Brenneru jsme se projeli i po rakouské části až ke sjezdu na Nösslach, kde jsme sjeli bez mýtnice a projeli jsme strmým úzkým sjezdem až do Steinachu. Částěčně jsme dotankovali nad Innsbruckem s komplikovanějším výjezdem od benzinky. Ve městě šlo dotankovat ještě levněji. Dál do kopce bysme možná už nedojeli. Prudký výjezd k Seefeldu nám zkomplikoval autobus jedoucí tam za vracečkou šnečím tempem, škoda, jinak jsme tam proletěli. Po překročení hranice na německou stranu jsem ještě Petra „opatrně“ informoval o záměru zkusit jinou trasu kolem jezer. Takže přes Krün, kde bylo bílo(!), prostě tam byla vrstva krup, největší o průměru jako prst. Pokračovali jsme dále krásnou zakroucenou silnicí, takže cesta zprvu hezky ubíhala, ale kolem jezer Walchensee a níže položeného Kochelsee již tomu tak nebylo, nicméně krásná projížďka a Petr byl i rád, že jsem ji zvolil. Ba dokonce prohlásil, že by to byla moc hezká oblast na soustředění. Už se viděl, jak jezdí na loďce po jezeru a rybaří, takže o jídlo bysme měli postaráno. :o) Silnice, po které jsme jeli, je opravdu parádní, neustále se nějak zahýbá, serpentiny krásné, trochu překvapilo použití dočasného svislého dopravního značení na středové čáře, možná aby tam nikdo nepřejížděl do protisměru v těch točivých serpentinách.
Na dálnici a skrze Mnichov po středním kruhu, skrze dva tunely u Regensburgu, které tam opravdu jsou, bez problému až do Čech do Stříbra, kam jsme úspěšně dorazili nějak kolem půlnoci. Překvapivě až na A6 a D5 jsme potkávali kamióny. Vše v pohodě.
Gratulace Simonovi k hezkému útočnému výkonu v etapě, což jsme bohužel neviděli a čímž si možná započal „růžový ortel smrti“.