Bobřík odvahy

I když je dnes neděle, tak vyrážíme na švih. Schovávám se jako vždy v háku, v kopcích stejně nestíhám, ale Ríša – věrný to domestik mne vždy dokáže dostrkat do skupiny.

V Pratu dáváme kávu a já využívám toho, že se Martin vrací do kempu a na nákup a jedu s ním.

V klikatém sjezdu rafička tachometru atakuje padesátku, opisuji stopu Martina a přeji si, aby nám Manitou vyfoukal písek ze zatáček. Dole konstatuji, jak snadné je ignorovat brzdy a tak si hrdě uděluji bobříka odvahy za sjezd.

Na rovinách pod kopcem nám foukne do zad, Martin namotá velkou, založí 11 a následuje jízda za motorovým vodičem k Lídlu do Foloniky.

Tam sedím na klandru, hlídám kola a pozorujíc Italky všeho věku si říkám, že je to vlastně štěstí narodit se v česku. Tady bych byl asi ještě panic.

Ale kdoví, třeba za pár měsíců by to bylo jinak. Neboť jak zkušenosti horolezců praví – v základním táboře pod osmitisícovkami po 2 měsících odloučení se jim začínají líbit i bezzubé Šerpky …..

Jejich odér, dosud připomínající zpoceného yaka jim pak začíná připomínat Chanel č.5.

Ale to už je jiná píseň…….

( možná je vysvětlením zvyšující se hladina C19 H28 O2 – testosteronu )